aneb jak mě jóga naučila přijmout něco, co jsem rozhodně nechtěla
Původně jsem chtěla psát o tom, že každý pohyb potřebuje oporu. A o tom, že mi psychická opora v zahraničí občas chybí, hlavně tehdy, když si o ni neumím říct. Nějak mi ale nit vyprávění sklouzla k něčemu mnohem osobnějšímu. K císařské disciplíně porodu jinak, než jsem si naplánovala. K tomu, že mě jóga pomohla přijmout, co se zvrtlo. O tom, proč jsem začala jógu učit, nejen praktikovat. A o stromu a jeho kořenech.
Deset let žiju v Lucemburku. Přijela jsem na tříletou pracovní smlouvu, protože jsem chtěla ještě po škole někam do frankofonního světa, dva roky studií a nenaplněné lásky ve Francii mi nestačily a touha žít fracouzštinou mě zavála do malinkého velkovévodství, kde se mluví francouzsky, německy, lucembursky a všemi jinými možnými jazyky, protože skoro polovina obyvatel nejsou lucemburskými občany a i mezi formálně lucemburskou populací je skoro každý odněkud odjinud.
Půda pod nohama
Dokud jsem byla v zahraničí sama, prožívala jsem to jako jedno veliké bezstarostné dobrodružství. S očekáváním syna jsem začala ztrácet půdu pod nohama.
Zpočátku bylo vše jedna velká pohoda. Stála jsem ve své síle a proplouvala obdobím, které mnohé stojí mnoho sil, s lehkostí rozhodnutá, že vše bude báječné. Ke konci se situace začala měnit – pohnula jsem si stydkou sponou a i přes citlivý a blahodárný zásah fyzioterapeuta jsem nemohla sedět. Mohla jsem chodit, ležet, klečet, ale sedět ne. Z práce jsem dostala neschopenku, přestože se mnou počítali až do konce, protože v kleče to u počítače jde dost špatně (a věřte mi, zkoušela jsem to). To jsem stále vnímala jako nepatrnou nepřízeň osudu.
Cisařská disciplína
Miminko se ale neotočilo, a tak mi oznámili, že bude císařský řez. Nevěděla jsem, kam se obrátit o pomoc, doktoři prohlásili, že žádná jiná možnost v Lucemburku není, žádný doktor neumí vést porod koncem pánevním. Neměla jsem sílu hledat jinde a nevěděla jsem o koho se opřít, koho se zeptat. Přijala jsem tedy (nepravdivé) tvrzení o tom, že to jinak než císařem nejde. V pokročilém těhotenství, kde mi hrozili poškozením dítěte, pokud bych cokoliv zkoušela, jsem se nechala zastrašit a nenašla jsem sílu se vzepřít.
Ve chvíli, kdy mi řekli, že není jiná možnost, když smetali ze stolu všechny dotazy, žádosti o nějakou alternativu, jsem se ponořila do sebe a do přípravy na to, co jsem rozhodně nechtěla zažít – plánovaný císařský řez. Vynutila jsem si co nejzazší termín – standard je více než 2 týdny před plánovaným termínem přirozeného porodu. V tom jediném jsem dokázala uhájit svůj prostor a vydupala si termín tři DNY před termínem. „No jestli si myslíte, že se ještě na poslední chvíli otočí, tak na to zapomeňte. To jsou pověry.“ Podpora ze strany porodníka byla opravdu výtečná, n’est-ce pas? Toužila jsem po přirozením porodu, bez epidurálu, bez vyvolávání a teď tohle? Nakráčet večer před císařem hladová (abyste nezvracela porodníkům, kdyby se vám udělalo zle z anestézie) do porodnice, přespat v nemocničním pokoji a v 6 ráno šup oblbovací koktejl, abyste to náhodou moc neprožívala, a na sál. Konečně jsem tedy dostala porodní plán (po němž jsem volala celé těhotenství, ale posílali mě s tím ode dveří ke dveřím, ne-li od čerta k ďáblu). To je jak ze špatnýho sci-fi!
Zachvátil mě strach ze všeho, co hrozného jsem o císařích mohla číst. Strach, že nebudu moct kojit. Že nebudu moct chodit. Že se nebudu moct o díte postarat. Že miminko v podstatě « nedonosím » až do chvíle, kdy nastane jeho čas. Že někdo zvenčí svévolně rozhodně, kdy se má narodit. Že jsem totálně neschopná, když ani nemůžu normálně rodit. Že nebudu dost máma, když neporodím vlastním úsilím. Nakupila jsem na sebe všechna možná selhání, která jsem dokázala ze své ustrašené duše vytáhnout.
Jóga mě provází od 15 let, kdy mi pomohla srovnat páteř zkřivenou skoliózou. V období těchto posledních týdnů těhotenství se tedy stala mou oporou, díky níž jsem našla schopnost nechat věci plynout a odehrát se jinak, než jsem původně chtěla.
Cvičila jsem každý den, ráno, kdy jsem nemohla spát a budila se ve 4. V tichu spícího domu jsem sledovala dech, vpíjela se do svých pohybů, napájela se svítajícím dnem, pozorovala vnitřní změny, naslouchala miminku rostoucímu v břiše, dovolila své představivosti spojit se se skutečností. Naučila jsem se pomalosti a vnitřně pocítila význam neurputné síly jógové esence stira sukham asanam (pozice jsou pevné a pružné zároveň, jemné i intenzivní, spojením protikladů). Začaly se otevírat dveře nejen pohybů, obrazů a myšlenek, ale i emocí. Z jednoho pohybu se tak zrodil nevysychající pláč, který trval od rozbřesku až do pozdního dopoledne. Hlasitě i mlčky se řinuly slzy a smývaly strachy, obavy, nechuť, zklamání, zhacené plány. Pláčem povolilo vše. Opřela jsem se o jógu. Tehdy jsem slíbila sobě i svému budoucímu synovi, že jógu nebudu jen praktikovat sama pro sebe, ale i předávat dál.
Pár dní na to přijela moje máma, kterou jsem poprosila, aby mi přijela pomoct. Konečně jsem si byla schopná říct o podporu i přítelovi, který netušil, jak moc hrozná pro mě zpráva o císaři byla. Pláčem odešel i strach, že místo ocenění schopnosti odhadnout své síly budou mé potíže vnímány jako skuhrání.
Do porodnice jsem měla nastoupit v úterý večer a operace měla být provedena v 6 ráno ve středu. V pondělí celý den mě pobolívalo břicho, ale nijak výrazně, nepřikládala jsem tomu moc velkou pozornost. Procházely jsme se s mámou, bylo krásné babí léto a já si chtěla užít poslední čas s břichem. Večer jsem ani nezvládla dolehnout do postele a bylo mi jasné, že pobolívání jsou kontrakce. Pustila jsem strach a syn dal jasně najevo, že už je načase vykouknout. Nebudou o tom rozhodovat doktoři, kterým se hodí středa ráno před začátkem ordinačních hodin. Před půlnocí jsme byli v porodnici, kontrakce po dvou minutách, byla jsem rozesmátá na celé kolo a bavila jsem jak pány v ambulanci, tak sestřičky na příjmu (co jsem říkala, nevím, euforický hormonální koktejl ve mě zanechal jen pocit dokonalého štěstí, že člověk na svět nepřichází administrativním rozhodnutím, ale tehdy, když je připraven). Bolest z kontrakcí byla silná a krásná. Odmítla jsem zklidňující léky a sestřičky se jen zašklebily, ale na mé odhodlání si tuhle chvíli užít plně nemohl jejich úšklebek dosáhnout.
Přítel byl se mnou na sále. Zcela při vědomí jen s peridurální anestezií (tedy o pár obratlů výš, než běžný porodní epidurál) jsem císařem porodila svého syna. Smála jsem se a plakala, věděla jsem, že vše je jak má být. Očekávání zmizela v nenávratnu a byl jen krásný přítomný okamžik. Při zašívání jsem měla miminko u sebe a měla spoustu času ho přivítat na svět, při převozu na pooperační ho nesl přítel, na pokoji jsme mohli být všichni tři spolu. Žádné tragické scénáře se nekonaly, žádná dlouhá odloučení.
Později, když byl můj syn na světě, jsem se dověděla, že i v Lucemburku jsou doktoři, kteří zvládnou vést porod koncem pánevním, ale v « konkurenční » porodnici. Dověděla jsem se, že se na mnoha místech vracejí k praktikování porodu koncem pánevním, který je často šetrnější nejen pro matku, ale i vhodnější pro dítě. Ne každé « neotočené » miminko lze rodit přirozeně, je vždy nutné zvážit rizika. Nedejte se ale zastrašit prvním, kdo řekne, že v moderní době se tohle už nedělá. Ptejte se, informujte se. Když nebudou chtít na vaše otázky odpovídat, najděte někoho jiného, kdo je zodpoví. A i když porod proběhne císařským řezem, je možné, aby to byl krásný zážitek. Je možné, aby byl někdo blízký s vámi na porodním sále. Abyste miminko viděla hned a dostala ho do náruče. Je možné být s miminkem skoro hned na pokoji.
Oklikou se vracím k původnímu tématu. Síla je ve vás, stačí jen najít tu správnou oporu, aby se mohla plně projevit. Když se opřeme, můžeme se vzepnout k výšinám svých snů a pevně nést svou přirozenou vznešenost, která zazáří, když stojíme ve své síle i křehkosti.
Sílu vycházející z opory můžete zažít v pozici stromu (vrkásána)
Stoupněte si jako strom a opřete se o své kořeny. Stůjte bokem blízko ke zdi. Zapusťte obě chodidla, ruce nechte podél těla. Všimněte si, kde se vaše chodidla dotýkají země. Opřete se o ni pod palcem, malíčkem a uprostřed paty. Dovolte síle ze země proudit nahoru kmenem vašeho těla. Nechte vzrůst rozhodnutí, že zvednete levou nohu, a teprve až si budete vnitřně jistí, že ji skutečně zvednou chcete, dovolte jí překonat gravitaci. Chodidlo levé nohy opřete o vnitřní stranu nohy, buďpod kolenem nebo nad kolenem. Špičku pokrčeného kolene opřete o zeď. Odrážejte se od země, tlačte kolenem do zdi a zároveň do vnitřní strany stojné nohy. Vytáhněte temeno hlavy k nebi a dovolte rukám volně se rozrůst vzhůru jako větve košatého stromu. Vnímejte sílu, která vzniká z opory a která umožňuje uvolnit vše, co se nachází mezi opěrnými body.
Dýchejte volně a všímejte si svých pocitů.
Jaké jsou vaše opěrné body v životě?
K jakým výšinám směřujete?
Co je to rovnováha?
Odkud čerpáte sílu?
Až budete připraveni, nejprve nechte ruce přejít k trupu a potom uvolněte i pokrčenou nohu a ladně ji položte na zem. Zaskákejte si a uvolněte celé tělo. Stoupněte si znovu rovně, zavřete oči a všimnete si, zda pociťujete rozdíl mezi levou a pravou stranou.
Zopakujte na stranu druhou.
Vždy, když budete potřebovat oporu, můžete si vzpomenout na pocit, který se ve vás rozlíval, když jste stáli statní, silní a pružní jako strom.